Člověk je jedním z mála druhů, kterému se podařilo rozšířit prakticky po celém světě. A to i přesto, že v naprosté většině klimatu nemá šanci přežít – nemáme srst, která by nás chránila, ani zuby či drápy či skutečně rychlé nohy. Na vrchol jsme se dokázali dostat jen díky tomu, že jsme ovládli oheň a později i technologie.
I přesto však stále patříme do zvířecí říše. Je tedy pochopitelné, že i my máme své přirozené prostředí, kam bychom se vrátili, kdybychom o tyto své výhody přišli. Avšak navzdory tomu, co si mnoho lidí myslí, tímto není les.
Když se podíváte na stavbu našeho těla, zjistíte, že pro pohyb v lese není příliš vhodné, zvláště když jej srovnáme s jinými primáty, kteří lesy obývají, jako jsou například šimpanzi. Máme krátké ruce, což nám ztěžuje šplhání, stejně jako fakt, že prsty na noze nemáme stejně ohebné a obratné jako ty na rukou, zvláště pak palec. Také naše vzpřímená chůze není příliš stabilní.
Je tedy jasné, že patříme do jiného prostředí. Ale do jakého? Nemůže být příliš chladné, přeci jen bychom nepřežili bez střechy nad hlavou a ohně zimu ani v mírném pásu. Kde bychom tedy prosperovali?
Odpověď zní, že na afrických savanách. Ty jsou naším původním domovem. Je tam dostatečně teplo na to, abychom nepotřebovali srst, a tmavá barva kůže (která je naše původní) nás chrání před slunečními paprsky. Vzpřímená chůze nám pak umožňuje dříve spatřit případné nebezpečí či kořist.
Naše krátké ruce (ve srovnání s jinými primáty) se sice až tak nehodí pro šplhání, jsou však nepřekonatelné v hodu. Toho lze samozřejmě využít při lovu, kdy i primitivní oštěpy, které nejsou ničím víc než naostřenými klacky, dovedou skolit zebru či antilopu.
I kdybychom tedy přišli o svou technologickou výhodu, stále ještě budeme úspěšnými lovci-sběrači afrických savan. Nemusíme se tedy bát, že by náš druh vyhynul.
Člověk je jedním z mála druhů, kterému se podařilo rozšířit prakticky po celém světě. A to i přesto, že v naprosté většině klimatu nemá šanci přežít – nemáme srst, která by nás chránila, ani zuby či drápy či skutečně rychlé nohy. Na vrchol jsme se dokázali dostat jen díky tomu, že jsme ovládli oheň a později i technologie.
I přesto však stále patříme do zvířecí říše. Je tedy pochopitelné, že i my máme své přirozené prostředí, kam bychom se vrátili, kdybychom o tyto své výhody přišli. Avšak navzdory tomu, co si mnoho lidí myslí, tímto není les.
Když se podíváte na stavbu našeho těla, zjistíte, že pro pohyb v lese není příliš vhodné, zvláště když jej srovnáme s jinými primáty, kteří lesy obývají, jako jsou například šimpanzi. Máme krátké ruce, což nám ztěžuje šplhání, stejně jako fakt, že prsty na noze nemáme stejně ohebné a obratné jako ty na rukou, zvláště pak palec. Také naše vzpřímená chůze není příliš stabilní.
Je tedy jasné, že patříme do jiného prostředí. Ale do jakého? Nemůže být příliš chladné, přeci jen bychom nepřežili bez střechy nad hlavou a ohně zimu ani v mírném pásu. Kde bychom tedy prosperovali?
Odpověď zní, že na afrických savanách. Ty jsou naším původním domovem. Je tam dostatečně teplo na to, abychom nepotřebovali srst, a tmavá barva kůže (která je naše původní) nás chrání před slunečními paprsky. Vzpřímená chůze nám pak umožňuje dříve spatřit případné nebezpečí či kořist.
Naše krátké ruce (ve srovnání s jinými primáty) se sice až tak nehodí pro šplhání, jsou však nepřekonatelné v hodu. Toho lze samozřejmě využít při lovu, kdy i primitivní oštěpy, které nejsou ničím víc než naostřenými klacky, dovedou skolit zebru či antilopu.
I kdybychom tedy přišli o svou technologickou výhodu, stále ještě budeme úspěšnými lovci-sběrači afrických savan. Nemusíme se tedy bát, že by náš druh vyhynul.