Já vždycky jsem si říkala, jaké to je, kdybych byla muž. Moje rodina mi říká, že jsem blázen, jestli mu mám prý jít k nějakému lékaři nebo psychiatrovi, že prý prý stále přemýšlím nad tím, jaké to je, kdybych já byla muž. Jenomže co je na tom špatného? Já si myslím, že je to úplně normální, že třeba každý člověk přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby měl jiné pohlaví, protože v dnešní době je strašně populární, když lidé třeba říkají, že jsou nebinární a podobně. Abych se přiznala, tak já mám opravdu hodně přátel, kteří jsou pánové. Jenomže nejhorší je, že já jsem nezadaná. A tak třeba když ke mně domů přijde třeba návštěva a jsou do toho třeba dva pánové, opravdu jenom kamarádi, tak vždycky se u nás na vesnici začne šuškat, že se scházím se dvěma muži najednou anebo že už mám partnera.
Přitom já jsem už šestým rokem sama. Vůbec nikoho nemám, nemám žádného partnera a s nikým se nescházím, ale stejně se tady o mně na vesnici říká, že jsem nějaká divoká žena a že si stále domů tahám nějaké muže. Já mám asi tak deset nebo dvanáct přátel a kteří jsou muži. Zbytek jsou ženy, a tak absolutně nechápu, proč bych si já k sobě domů nemohla pozvat kamarády, i když to už jsou muži, jsou to pánové normálně slušní pánové, kteří jsou třeba zadaní.
Nebo ženatí anebo už mají vlastní rodiny, kolikrát třeba za mnou také přijde rodina. Můj kamarád se svou manželkou a všichni tři jsme kamarádi a vůbec nám to nevadí. Proto mě tohle opravdu drásá nervy, když si třeba někdo myslí, že mám dva nebo tři milence, tady asi jde vidět, že všichni ti starší lidé, ti důchodci si myslí, že vlastně přátelství mezi mužem a ženou být nemůže, jenomže u nás jsou takhle je. Protože já jsem vlastně vyrůstala v ulici, kde byli samí kluci a neměla jsem tam skoro žádnou kamarádku, takže naše přátelství s muži nám vydrželo. Já samozřejmě na tom nevidím vůbec nic špatného.